Otec Bůh a matka Láska
SPM Media, Praha 2024 · 349 stran
Dcera disidentů Ludvíka Vaculíka a Lenky Procházkové popisuje dětství za časů totality a dospívání v letech po sametové revoluci. Líčí komplikovaný vztah k svéráznému otci, který měl dvě různé rodiny, dva domovy a dvoje potomstvo. Kniha, jež měla být původně prostým vyprávěním o divokém mládí, se čtenáři nečekaně rozvíjí v napínavý příběh toho, co nás utváří, co stojí na počátku i na konci: rodičovství, partnerské vztahy, přátelství, vlastenectví a také vztah člověka samého k sobě. Vyprávění o věčném hledání lásky a touze po sebeuzdravení se odehrává v kulisách znovu se rodící svobodné společnosti poháněné nesmrtelnými ideály, ale také křehkými iluzemi. Poskytuje náhled pod slupku rozvoje nejrůznějších závislostí, rozkrývá jejich kořeny a nabízí rady, poučení a motivaci skrze vlastní otevřeně popsanou zkušenost.
„Otec Bůh a matka Láska patří k těm knihám, které když jednou otevřete, tak od nich vstanete, až když je dočtete. … Čtenář má pocit, že čte vyprávění, a až po chvíli si uvědomí hloubku myšlenek a filozofických úvah, které autorka ‚jen tak mimoděk‘ servíruje jako zákusek.“Radka Johnová, Kultura21.cz
Knižní trailery
Krátké filmy z rodinného archivu s úryvky z knihy.
Ukázky z knihy
Tři úryvky s fotografiemi z rodinného archivu.
S rodiči, začátek osmdesátých let.
Začátek knihyJdeme po cestě. Po pravé ruce je pole. Mráz se sráží do mlžných chomáčů. V černé hlíně hledají potravu vrány. Po levé ruce je kabát. Levá ruka je teplá, nezebe. Levou ruku mi drží horkou dlaní táta.
…
Posadila jsem se na příhodnou zeď s výhledem. Bosá chodidla mi hladí chladná tráva. Tam, někde mezi hvězdami, je ta jedna jeho. Vlastně planetka. Či spíše asteroid. To příjmení mu dali 12. října 1996 na kleťské observatoři. Křestní jméno má 10872.
„Tak to vidíš.“
S tátou ve starém bytě na Lhotce, Praha 1986.
TátaA potom projevoval lásku objímáním, chováním, polibky. To vše dělal spíš než pro nás pro sebe. O pětadvacet let starší než matka byl ve věku jejího otce, spisovatele Jana Procházky. Dokonce byl o tři roky starší než Procházka. Jeho něžnost tak byla spíš už sentimentální potřebou než dáváním. (Byla vůbec jeho něžnost někdy dáváním?) Co si pamatuju, mluvil o své smrti: „Jsem už starý a brzy umřu, děti.“ Opakoval to tak často, že se z toho stalo otravné klišé. Když potom nakonec umřel, kupodivu to nikoho nepřekvapilo. Vlastně mu děkuju, že nám to pořád říkal. Když umřel, pomysleli jsme si: „Táta už byl prostě hrozně starej a umřel. Vždyť jo.“ Jakkoli jsem k jeho výchově měla výhrady, tohle byl dar. Rodič by měl začít mluvit o své smrti včas. Náš táta začal záhy po mém narození, zhruba ve svých pětapadesáti letech. Nakonec umřel o víc než třicet let později. Třicet let nás všechny bez ustání připravoval na svou smrt. Smrt, hřích a Bůh byla jeho oblíbená domácí témata.
S mámou. Valašská Bystřice, 1983. Foto Ludvík Vaculík.
Máma · Praha 1998„Dobrý den, tady poručík Vomáčková, vaše telefonní číslo jsme bohužel našli v kapse zemřelého.“
„Cože?“
„Potřebujeme, abyste se dostavila k výslechu.“
„Co se mu stalo?“
„To právě nevíme, slečno. Snad nám to povíte.“
„Já ale nic nevím! Když jsem odcházela, ještě byl naživu!“Máma zvedne ostražitě hlavu od nádobí.
…
Máma přichází. V obličeji má nečitelný výraz.
„Zabila jsi ho?“
„Co?“
„Klidně mi to řekni. Já tě z toho vysekám.“V životě jsou určité situace, kdy bezpečně poznáte, že vás někdo miluje. Ta otázka mě naplnila obdivem. Každý jiný rodič by určitě propadl hysterii, zasypal dítě výčitkami, protože nejenže bude nejspíš obviněno z vraždy, ale navíc místo aby hezky spalo u kamarádky, lže a vymetá špinavé pražské díry, pije alkohol a kdovíco ještě. Neopomněl by zmínit, jak se za dítě stydí a jak hluboce je zklamán. Uvažoval by, po kom dotyčné dítě vlastně je. Přesně takhle by určitě reagoval každý rodič kromě jednoho.